Víc už jsem se tenkrát nedozvěděla, ale dodnes mě při vzpomínce na její slova mrazí.
„A v době tohoto rozhovoru už jste znala svého tátu?“
„Ano. Předtím jsem o něm osmnáct let nic nevěděla, ale když už jsme se setkali, aspoň to babičce trochu rozvázalo jazyk. Jinak by mi možná neřekla nikdy nic. Ani o dědovi, ani o mamce.“
„V každém případě blahopřeji k dnešnímu úspěchu, Alžběto. Znát okolnosti vlastního narození osobně pokládám za jednu z nejdůležitějších věcí. To proto, že se nám to v určitém smyslu promítá do celého dalšího života.“
„Taky si myslím, a zapadá mi to do sebe. Ovšem ty mamčiny oči… asi jen tak z hlavy nedostanu.“
„Ano, chápu. Zavoláte si teď mámu k sobě a řeknete jí k tomu něco? A hlavně té malé Bětce, která si na sebe naložila tak těžké břímě?“
„Určitě,“ přikývne bez váhání velká Bětka, žena, která už je deset let plnoletá, ale teprve poslední dobou si začíná připadat dospělá.
Která už nechce být tou nejhodnější holčičkou, tichou, poslušnou a statečnou. A konečně touží žít čistě sama za sebe.
Dobře že jsem ráno nejela autem, patrně bych dnes nebyla dobrou řidičkou. Jako ve snách opustím Lindinu pracovnu a pomalým, téměř vratkým krokem se vydám domů. Cestou vylovím z plátěné kabely mobil a dlouhým stiskem tlačítka se opět stanu dosažitelnou osobou – záhy ke mně dorazí jedna zpráva s přáním pěkného dne a úspěšné terapie od Filipa, poděkování babičky Magdy za přání k svátku a dvě zmeškaná volání od manželovy sestry. Zastavím se a několika důkladnými nádechy a výdechy se pokouším zkoncentrovat.
„Ahoj Adél, tys mi volala?“ zahájím hovor vcelku nadbytečnou otázkou, neboť si můj mobilní přítel jistě nevymýšlí. Přestože je to oproti chytrým telefonům, které již dávno vlastní všichni kolem, jen takový obyčejný hlupáček.
„Bety, prosím tě, neměla bys hodinu dvě čas na Malenku?? Za dvacet minut musím bejt v Lionu, narychlo potřebujou tlumočnici. Měl si ji vzít Jindra, ale na poslední chvíli mi to odřek, já už se z něj vážně – “
„Jasně, není problém,“ zabráním rychle zborcení jejích plánů i porušení První dohody.
„Ty seš zlato, mám pro tebe někam zajet? Neboj, všechno je připravený a oběd hotovej, můžete si vzít spolu.“
„To je slovo do pranice! Jsem na světě sotva hodinu a mám hroznej hlad.“
„Nazdar, holky,“ zdravím o chvíli později své dvě milé příbuzné, když stanu na prahu jejich nevelkého bytu v cihlovém domě poblíž městského parku a polonahá švagrová mě s dalšími halasnými díky vpustí dovnitř.
„Hurá, přišla teta! Jmenuje se Běta,“ přivítá mě čtyřleté děvčátko s poměrně košatou slovní zásobou a velkou zálibou ve skládání veršů, jimiž komentuje okolní svět.
„Kdopak je ta holčinka? Neteřinka Malenka,“ pokouším se s ní držet krok.
Jen se na mě od stolku s kreslením shovívavě usměje. No jo, já přes tu poezii nikdy moc nebyla. A čeština mi nešla, tedy alespoň jsme to s babičkou říkaly, když jsem z ní nosila dvoječky a tu a tam i lepší trojku.
„Snad to nebude trvat moc dlouho!“ přeje si Adéla, soukajíc se do béžových pouzdrovek. „Sakra, to jsou blbý šaty… Ty ses těšila na tatínka, viď, Eni? On ji měl vyzvednout už ráno, a najednou si před polednem zavolá, že jeho kámoš pořádá tuning párty v Kladně, takže změna plánu, tam on pochopitelně nesmí s tou svojí plechovkou chybět. Hele, to jsem tak přibrala??“
„To zapnutý na levý straně je zip?“ informuji se. „Pokud jo, tak nepřibrala.“
„Ježiš, no jo,“ uleví si s tvářemi zrudlými námahou, trhnutím šaty rozepne a hladká tkanina již bez odporu obepne půvabné ženské křivky. „Hele, Bety, oběd je v kuchyni – něco v hrncích, něco v troubě, no vy už si poradíte, že jo…! Fakt se nezlob, volala jsem i mamce, ale nebrala to…“
„V pohodě, já mám dneska volno.“
„Ach ti podnikatelé,“ zhodnotí s očima v sloup držitele živnostenského svitku, mezi něž ovšem patří taky.
Neb zatímco já se nyní samostatně činím v redakci časopisu pro adolescenty, dělám holku pro všechno v manželově firmě a intenzivně se dovzdělávám v oblasti alternativní psychologie, Adéla se živí překlady a tlumočením ve španělštině a angličtině. A nedávno se zmínila, že snad povede dětský divadelní soubor, což byl tuším její odvěký sen…
„Náhodou, já měla dneska perný dopoledne, byla jsem u Lindy.“
„Na regresi, jo? Tak to pak probereme, taky ti chci něco říct. Sakra, nestíháám! Papa, Mali, snad se vrátím brzo, au, pitomý boty! Bety, dej mi prosím tě oplatku nebo něco, hrozně mi kručí v břiše… Třetí police špajzu, takovej malej košík… Jau!“
„Kdyby byly lodičky na tkaničky, poradila bych ti je rozvázat, ale takhle fakt nevím,“ doberu si ji a vydám se do kuchyně. Na popsaném místě objevím nejen vcelku neškodně působící kokosové tyčinky a sáček s ořechy, ale i pár pochutin, do nichž bych nikdy neřekla, že spatří šero Adéliny spíže. „Chceš kokosku, nebo milku??“
„Neprovokuj!“ křikne po mně z otevřených dveří, přijme dva kokosové zdroje energie a během úprku po schodech hlasitě vysvětluje: „Babča s dědou přivezli o víkendu tomu ubohýmu dítěti konečně něco pořádnýho, chápeš?“
